Literatura 2. pololetí
RENESANČNÍ LITERATURA
slovo renesance - znamená znovuzrození antických ideálů
antickým ideálem - byl člověk krásný, moudrý a mravně ušlechtilý
ITÁLIE
Představitelé:
1) DANTE ALIGHIERI
2) GIOVANNI BOCCACCIO
3) FRANCESCO PETRARCA
___________________________________________________________________________
ad.1) DANTE ALIGHIERI / dante aligjéri/ (1265-1320)
- pocházel z Florencie, byl ve vyhnanství v Raveně a Veroně
Dílo: BOŽSKÁ KOMEDIE
- je to rozsáhlá epická báseň, má 100 zpěvů
- dělí se na 3 části: 1) Peklo
2) Očistec
3) Ráj
- básníka Danteho provází Peklem a Očistcem římský básník Vergilius a Rájem ho provází jeho předčasně zesnulá láska Beatrice
ad. 2) GIOVANNI BOCCACCIO /džovany bokačo/ (1313-1375)
- pocházel z Florencie
- studoval v Neapoli práva
DÍLO: DEKAMERON
- je to soubor 100 krátkých příběhů, které si 10 dnů vypráví 10 lidí (7 žen a 3 muži)
- témata jsou především milostná, veselá, vtipná, o hlupácích, o podvodech, o podfucích
mazaných žen, velkých skutcích, o rozmarech Štěstěny
- děj se odehrává nedaleko Florencie (ve městě vypukla tehdy morová epidemie)
- je to oslava všeho lidského
- odsouzení pokrytectví – autor se tomu vysmívá
povídka: Jednonohý jeřáb
___________________________________________________________________________
ad.3) FRANCESCO PETRARCA /frančesko petrarka/ (1304-1374)
- pocházel z Arezza /areca/
- studoval práva v Bologni /boloni/
- přítel Karla IV. a jeho ženy Anny Svídnické
- velmi prahl po úspěchu – stal se Králem básníků
- psal milostné sonety, které věnoval své celoživotní lásce Lauře
DÍLO: SONETY LAUŘE
Co je to sonet?
Sonet (= znělka) – je báseň složená ze 14 veršů
1. a 2. sloka – po 4 verších
3. a 4. sloka – po 3 verších
Ukázka: 6. sonet Lauře
Kde zlato vzal bůh lásky, z které žíly,
na ty dva copy kadeřavých vlasů?
Kde v trní růže? Z kterých zeměpásů
ten křehký sníh, v nějž dech a tep se vlily?
Odkud ty perly, z kterých letmo střílí
ta cudná slova tlumeného hlasu?
Odkud má tolik nebeského jasu
a božských krás pro mramor čela bílý?
Od kterých kůrů, z kterých kruhů ráje
ten zpěvný hlas, jenž trápí mě a tráví,
že snad mě stráví za nedlouhý čas?
Kterého slunce záře vrozena je
těm očím, v nichž můj bol i mír můj pravý
a z nichž mě žehnou plameny a mráz?
FRANCIE
Představitelé:
1) FRANCOIS VILLON
2) FRANCOIS RABELAIS
___________________________________________________________________________
ad.1) FRANCOIS VILLON /fransoa vijón/ (1431-1463 – zde se jeho stopy ztrácejí)
- pocházel z Paříže
- studoval na pařížské univerzitě Sorboně filozofii (fakulta svobodných umění)
- stal se mistrem svobodných umění (fakulta svobodných umění)
- své příjmení Villon si vzal po svém vychovateli knězi Villonovi, což znamená v překladu
šibeničník
- vedl velmi bouřlivý život, byl několikrát vězněn a také odsouzen k oběšení, nakonec dostal
10- leté vyhnanství z Paříže
DÍLO: MALÝ A VELKÝ TESTAMENT (testament = závěť)
- psal básně o bídě lidského života, o nespravedlnosti
- lituje svého promarněného mládí
- píše o strachu ze smrti
Villonská balada
– je báseň, která má 4 strofy:
první 3 strofy mají 7 – 12 veršů.
Poslední sloka obsahuje poslání.
Poslední sloka má 4 – 6 veršů (tj. o polovinu méně než první tři).
Poslední verš každé sloky se opakuje jako refrén.
Je založena na kontrastech a protikladech
Čtyřverší
jež, složiv svou Závěť, napsal
Pařížan Villon
v pařížském Châteletu,
odsouzen k smrti oběšením
Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší;
ať pozná hlava, oč je zadek těžší.
Závěť
Ach, kdybych já byl studoval
v svém mládí bláznivém, můj Bože,
a na dobré se mravy dal,
tež měl bych dům a měkké lože.
Však způsobné já dítě? Cože?
Já za školu jen chodil, běda!
To slovo bolí jak hrot nože
a skoro dál mi psát už nedá.
Balada (villonská balada)
kterou Villon napsal léta Páně 1458 na námět,
jejž u svého dvora v Blois určil vévoda Orleánský.
Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
Jen to mi nesporné, co plno stínů,
kde světlý den, tam cestu sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám,
dím „dobrý večer“, jitro-li se skví,
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán,
mám vše, co chci, – nic, na čem srdce lpí –
srdečně přijat, každým odmítán.
K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám,
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a „labuť černá je jak havran“ dí,
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.
(Poslání):
Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.
Balada o jazycích klevetníků (úryvek)
Vem arsenik a olovo tam vlej,
posypej sírou, co se svařilo tu,
nehašeným to vápnem zamíchej,
pak rozkrájej tam propocenou botu
a z židovky tam vetři nečistotu;
z malomocného opatři si hlen,
žluč z vlků, lišek, jezevců a fen,
a utrejchem svař to, zalej do aspiku,
aby to bylo hodně ostré jen,
a škvař v tom jazyky svých klevetníkù!
Z mozečků koček přísadu tam dej,
těch, co se bojí vody - tak půl lotu,
dále - což nepřijde tě laciněj .
ze vzteklé čubky něco slin a potu
a z leklé tresky ploutevních dvé hrotů.
Potom to nakap do smrdutých pěn,
do nichž byl krysí čumák namočen,
v nichž plovou pulci obouživelníků
a v nichž byl potěr ropuch rozetřen,
a škvař v tom jazyky svých klevetníkù!
Té směsi se jen dřívkem dotýkej,
sic by tě ohrozila na životu;
dvě kapky krve do ní zakvedlej,
co ranhojiči stříkly na kalhotu,
a pak tam seškrab ještě horší slotu:
vřed z rakoviny, otok zpuchlých vén
a konec konců vraz tam z čankru šlem
a též - to bordelů dím zákazníku .
vodu, jež zbyla z jisté lázně žen,
a škvař v tom jazyky svých klevetníků!
Epitaf (nápis na náhrobku) úryvek
Item, kde náhrobek je můj,
tam nařizuji: u mých hlav
velkými literami stůj,
psán třeba uhlem, epitaf,
jenž vypíše můj los a stav
(viz dále) bez přídavku všeho;
a vděčné potomstvo mne slav
co muže trochu potrhlého:
Zde, střelen šípem lásky, spí,
jenž na světě měl samý shon,
ten malý žáček chudinký,
co zval se François Villon;
ač v kapse neměl milion,
vše rozdal, stůl i kredenci
a poslední svůj groš a bon.
Nuž, modlete se, milenci..
ad.2) FRANCOIS RABELAIS /fransoa rablé/ – (1494-1553)
- původně byl mnich, odešel z kláštera a stal se lékařem
DÍLO: GARGANTUA A PANTAGRUEL /gargantya a pantagryel/
- je to rozsáhlé dílo
- hlavními postavami jsou dva obři otec a syn
- je to satira tehdejší společnosti, hlavně církve
SATIRA – je dílo, které se vysmívá nedostatkům ve společnosti nebo špatným lidským
vlastnostem (lež, chamtivost, pýcha, lenost….)
- spojuje humor a kritiku
___________________________________________________________________________